POZITIVNÍ SEZNAMY – KONEC CHOVATELSTVÍ V EVROPĚ?

V Informacích TSP jsme přetiskli článek z Lidových novin, který se zabýval snahou europoslanců zavést v celé Evropské unii tzv. pozitivní seznamy chovaných živočichů – tedy seznamy vybraných druhů, které je dovoleno chovat, přičemž všechny ostatní jsou zakázány. Ale byl to jen novinový článek. Díky úsilí Dr. Petra Rotha, který mnoho let pracoval ve vrcholných funkcích na Ministerstvu životního prostředí, se podařilo vypátrat, odkud informace pochází.

Jedná se o Usnesení Evropského parlamentu ze dne 24. listopadu 2022 o zlepšení právních předpisů EU týkajících se volně žijících a exotických zvířat, která mají být chována jako zvířata v zájmovém chovu v Evropské unii, prostřednictvím pozitivního seznamu EU (2022/2809(RSP).

Dokument je přístupný v češtině zde.

Z dokumentu lze vyčíst několik zásadních faktů:

Kdo a jak pozitivní seznamy prosazuje ?
Snaha o pokud možno co nejúplnější zákaz chovu zvířat nepochází od vlád, ministerstev či odborných ústavů, ale od aktivistů, kteří prosazení zákazu vidí jako celoživotní poslání. Jejich hybatelem je svatý zápal pro správnou věc, bojují srdcem, nikoliv rozumem. Jejich nadšení kompenzuje nedostatek odborných znalostí. Nedělají si starosti s odbornou argumentací – ta rozhodně není na vědecké úrovni, založená na důkazech. Aktivisté překrucují fakta a vytrhávají je z kontextu, jasné protiargumenty ignorují, s odborníky z oborů, do kterých se montují, nekonzultují. Pomocí petic a nátlakových akcí působí na politiky, kteří jejich názory z různých důvodů přebírají. Některým politikům by rozhodně toto jednoduché a striktní opatření s celoevropskou působností nebylo proti mysli. Úřady by nad chovateli měly absolutní kontrolu. A politici by se tím zviditelnili. Mohli by se chlubit, jak snadno vyřešili vážné problémy – například úbytek biodiverzity - ačkoliv odstranit skutečnou příčinu – ničení přirozených biotopů ohrožených druhů v zemích původu – je ve skutečnosti velice obtížné až nemožné.

Vyřeší pozitivní seznamy problém ničení přírodních populací kvůli chovu?
Nutnost zavedení pozitivních seznamů je zdůvodňována v první řadě tím, jak jsou celé populace mizejících druhů vychytávány v přírodě, masově přiváženy do Evropy a chovány v nevyhovujících podmínkách, takže v krátké době dochází k masovým úhynům. K tomu lze poznamenat dva fakty: tato námitka by když tak neměla být směřována proti chovu, ale proti dovozu. A jeho podmínky jsou regulovány celou řadou opatření jak z hlediska druhové ochrany, tak i z hlediska poskytnutí životních podmínek. Druhým nesporným faktem, který aktivisté bojující za zákaz chovu ignorují, je, že se chovatelství za posledních 50 let úplně změnilo. V průběhu desetiletí se podařilo nashromáždit množství poznatků ohledně nároků různých druhů zvířat. A již není problémem tyto nároky uspokojit. Úplný převrat nastal v technice (osvětlení, topení, regulace vlhkosti, filtrace vody, velikost a zařízení nádrží...) i v chovatelských postupech (bohatá nabídka krmiv, minerálních směsí, vitamínů, udržování ročních i denních cyklů, inkubace vajec...), takže naprostou většinu chovaných druhů se daří rozmnožovat i po více generací a mnohé z nich je již možné považovat za „domácí zvířata“. I v nabídce vidíme absolutní nepoměr mezi převažující masou evropských odchovů všemožných druhů a jen několika procenty jedinců importovaných licencovanými firmami. 

Vyřeší pozitivní seznamy problém zoonóz a přenosu nových infekcí na člověka?
Pod vlivem pandemie COVID-19 a epidemií předchozích se problematika zdravotních rizik dostala do centra pozornosti veřejnosti a i v argumentaci pro zákaz chovu hraje klíčovou roli. Jde přeci o životy a zdraví lidí – to musí jít vše stranou! Jenže právě v tomto bodě ti, kdo prosazují pozitivní seznamy, nejvíce blafují. Ano, pokud by se eliminovali chovaní rezervoároví hostitelé zoonóz, mnohé závažné infekce by u lidí vymizely. Jednalo by se v první řadě o kočky (rezervoáry toxoplazmózy, larvální toxokarózy, nemoci z kočičího škrábnutí atd.) a psy (přenášejí na lidi larvální toxokarózu, vzteklinu...). Ale tyto mazlíčky aktivisté nijak omezovat nechtějí. Rezervoárem původců ostatních zoonóz jsou volně žijící savci (nejvíce hlodavci a hmyzožravci, někteří primáti) nebo i ptáci, z nichž se infekce přenáší na člověka buď přímo, nejčastěji však přes vektora – krevsajícího členovce (nejčastější zoonózy: lymeská borelióza a klíšťová encefalitida), tu a tam se zapojí i hospodářská zvířata (salmonelózy drůbeže, Q-horečka, BSE). Exotičtí živočichové žádné výraznější zdravotní riziko nepředstavují.

Zákaz zájmového chovu v Evropské unii nás neuchrání ani před možným přenosem nově se objevujících infekcí na člověka. Ano, většina (ne nutně 70%?) lidských infekcí určitě v dávné či nedávné minulosti přešla na člověka ze zvířat. Ze kterých? Při nedávných epidemiích byly uváděny potenciální zdroje, jako jsou netopýři a velbloudi (MERS), netopýři a cibetky (SARS-CoV), netopýři a luskouni (SARS-CoV-2). Tyto druhy rozhodně nejsou v Evropě masově rozšířené! K přenosu došlo vždy v zemi původu, zvířata byla držena pro účely konzumace či tradiční medicíny, nikoliv (možná s výjimkou velbloudů?) pro zájmový chov. V Evropě hrozí riziko přenosu infekce na člověka ve velkochovech drůbeže (ptačí chřipka) či jiných hospodářských zvířat (prasečí chřipka).

Vyřeší pozitivní seznamy problém invazivních druhů?
K zavlečení exotických druhů, které se u nás rozšířily a staly se pohromou pro původní faunu, přispěli významným dílem nejen zájmoví chovatelé, ale i myslivci, rybáři (přesuny rybího plůdku) a provozovatelé farem (odkud aktivisté vypustili např. norky americké). Řada vetřelců se k nám dostala jako „černí pasažéři“ při převozu různých produktů a materiálu. Zabránit jejich šíření je velmi obtížné, vyhubit vetřelce, který se tu již usadil, je prakticky nemožné. Je otázka, kolik potenciálně invazivních druhů ještě čeká na svoji příležitost a jaká část tu již je. Invazivní druhy se mohou rozšířit pouze do oblasti, kde najdou příznivé (klimatické atd.) podmínky. Ve Středomoří se dokážou uchytit úplně jiné invazivní druhy než ve Skandinávii či ve Střední Evropě, proto by každá oblast měla mít svůj vlastní seznam invazivních druhů. Pozitivní seznam, který má být jednotný pro celou Evropu, bude z větší části lokálně neadekvátní. Pokud jde o plazy, máme v České republiky již dva invazivní druhy: želvu nádhernou a ještěrku zední. Ta druhá se rychle šíří Evropou, ačkoliv ji skoro nikdo nechová, ta první se nesmí ani rozmnožovat ani dovážet. Zákaz může mít i kontraproduktivní dopad: nově zakázané zvíře se stane „beznadějným chovancem“ a pokud je chovatel trestuhodně nezodpovědný (i takoví se najdou), raději ho vyhodí do přírody.

Jsou pozitivní seznamy fantasmagorická černá můra, nebo reálná perspektiva?
Kdo si přečte výše citované Usnesení Evropského parlamentu, utěšuje sám sebe, že tohle přece nemůže být pravda. Je to zatím jenom takový návrh... Jenže realita je taková, že na podnět Kypru, Litvy, Lucemburska a Malty orgány EU (Rada pro zemědělství a rybolov) podpořily vznik celoevropských pozitivních seznamů již dříve. A některé státy jsou ještě dál: Po třicetiletém soustředěném úsilí se aktivistické organizaci AAP podařilo prosadit pozitivní seznam savců, které bude po 1.1.2024 povoleno chovat v Holandsku informace zde. Původně zvažovali zařadit 300 povolených druhů, nakonec ale usoudili, že postačí povolit 30 druhů. Na seznamu jsou v první řadě hospodářská zvířata jako kráva, ovce, koza, vepř, kůň, osel, ale i vodní buvol, velbloud(!), 2 druhy lam, králík, samozřejmě i kočka a pes, fretka, srnčík čínský (to už jsme v půlce!) a hlodavci – potkan a myš, křeček zlatý a křečík čínský, morče, plch černoocasý a africký a pískomilové... a to je všechno! Do seznamu se nedostal například ani osmák degu nebo činčila, a to proto, že další druhy jsou „nevhodné pro život v zajetí“ (!). Na dalších seznamech se pracuje. Zatímco chovatelé nic netuší, proces, jehož výsledkem budou krátké celoevropské pozitivní seznamy, postupuje pomalu ale jistě kupředu. Racionální diskuse a argumentace se nekoná. Tento proces nemůžeme ovlivnit ve volbách – politické strany nejsou ani pro ani proti. Ani při volbě europoslanců nic nezmůžeme. Jednoho dne se probudíme – a bude to tady.

To nemůžeme nechat jen tak! V první řadě je nutné, aby si chovatelé uvědomili, co jim hrozí. Mělo by se o tom mluvit v televizi, psát v novinách, podepisovat petice... A také se obrátit na naše politiky, úředníky, vědce, odborníky v chovatelských oborech, pracovníky ochrany přírody, epidemiology, lékaře, právníky.... Vytváříme neformální skupinu, která bude hledat cesty řešení této krizové situace. A členy TSP budeme i nadále informovat.

Petr Kodym